PeaceMaker´s Airsoft Team - P.A.T Louny

PeaceMaker´s

F.A.Q.

Partyzánský boj Podle CHE GUEVARY

V prvním období partyzánské války budou ještě do hloubky vzbouřeneckého území pronikat nepřátelské jednotky. Partyzáni na ně budou útočit dvěma různými způsoby, podle toho, jak silné jednotky to budou. První způsob, který obvykle chronologicky předchází druhému, je systematické provokování, které během několik měsíců může nepříteli způsobit značnou ztrátu bojové síly. Útočí se na předvoje proudů. Terén, pro nepřítele nepříznivý, nedovoluje pochodujícím jednotkám zajišťovat si dostatečně boky. Proto vysílají vždy kupředu předvoj, který tím, že postupuje před jednotkou a vystavuje se smrtelnému nebezpečí, zajišťuje bezpečnost jednotky pochodující za ním. Dokud nemají partyzáni ještě dosti mužů, dokud nemají zálohy a je-li krom toho nepřítel příliš silný, je třeba útočit vždy na jeho předvoj. Způsob, jakým takový útok provádíme, je jednoduchý a vyžaduje pouze určitou součinnost. V okamžiku, kdy se na předem vybraném, co možná nejnepřehlednějším místě objeví předvoj, necháme na toto místo dojít takový počet mužů, na jaký chceme zaútočit a zahájíme na ně zničující palbu. Malá jednotka musí pak na několik okamžiků zadržet ostatní nepřátelské jednotky, aby mezitím mohly být posbírány zbraně, střelivo a jiná výzbroj přepadených nepřátel. Voják partyzán musí mít vždy na paměti, že jeho dodavatelem zbraní je nepřítel a že krom bitev za vyjímečných okolností má mít každý boj za cíl opatření výzbroje. Když to pak početnost partyzánské jednotky dovoluje, obklíčí se celá nepřátelská pochodující jednotka, nebo se v ní alespoň vzbudí dojem obklíčení. V takovém případě musíme uvážit útočnou sílu nepřítele a jeho bojovou morálku a čelní část naší jednotky musí být tak silná a tak dobře zakopaná, aby odolala čelnímu úderu nepřítele. V okamžiku, kdy pochodujícího nepřítele zadržíme na dobře zvoleném místě, přepadne druhá část naší jednotky jeho zadní pochodovou záštitu. Vzhledem k tomu, že místo bude vybráno tak, aby nepřítel jen těžko mohl manévrovat bočně, kde budou rozestaveni naši střelci, bude možno udržet celý proud, početně třeba osmkrát či desetkrát silnější, v křížové palbě. V takovýchto případech, máme-li dost mužstva, musíme zajistit léčkami všechny cesty, kudy by mohly přijít nepřátelské posily. Kruh obkličujících se bude postupně okolo nepřítele zužovat, a to zejména v noci. Partyzán zná místa, na nichž bojuje, zatímco nepřátelský proud je nezná , síla partyzánů v noci roste, zatímco v nepříteli roste v noci strach. Takto je možno poměrně snadno úplně zničit jednotku na pochodu, anebo jí způsobit alespoň tak velké ztráty, že již nebude schopna vrátit se na bojiště , nebo alespoň bude potřebovat mnoho času k opětnému zformování své bojové síly. Když je síla partyzánské jednotky příliš malá, a přesto chceme za každou cenu zastavit či zpomalit postup nepřátelského proudu, je nutno rozestavit skupiny střelců, jejichž počet by se pohyboval od dvou do deseti, na všechny čtyři světové strany kolem proudu. Pak můžeme zahájit boj třeba na pravém boku, a jakmile soustředí nepřítel svou činnost na tuto stranu a zaútočí tím směrem, začneme jej postřelovat z levé strany, pak opět zepředu a zezadu a tak dále. Tak můžeme při minimální spotřebě střeliva držet nepřítele neustále v šachu. Technika útoku na nepřátelský proud či postavení musí odpovídat charakteru místa zvoleného k boji. Většinou je třeba zajistit, aby první obkličovací úder byl překvapivý a nepřátelské předsunuté postavení aby bylo přepadeno v noci. Překvapivým přepadem mohou speciálně vycvičené skupiny snadno zlikvidovat nepřátelská postavení, neboť překvapivost útoku je pro ně velikou výhodou. Při správném obklíčení mohou být ústupové cesty obsazeny malým počtem mužů a na přísunové cesty mohou být nastražené léčky tak, že jakmile přejdou nepřátelské posily přes první, narazí na druhou, zatímco autoři první se stáhnou. V těch případech, kdy při útoku na nepřátelský tábor nedojde k momentu překvapení, bude úspěch záležet hlavně na schopnosti obkličujících zadržet nepřátelské posily. Mnohdy mívá nepřítel na své straně krom tanků také podporu dělostřelectva, minometů i letadel. V terénu příznivém pro partyzánský boj je tank málo nebezpečnou zbraní. Musí postupovat po úzkých cestách a stává se snadnou kořistí min. Obvykle tu tanky ztrácejí svou údernou schopnost, kterou mají v bojové sestavě, neboť musí jet jeden za druhým nebo v nejlepším případě dva vedle sebe. Nejvhodnější a nejspolehlivější zbraní proti tankům je mina, ale v boji zblízka, který je v těžko přístupných terénech pro partyzány snadný, je rovněž mimořádně účinnou zbraní zápalná láhev. O bazooce ani nehovoříme, ta je pro partyzánské vojsko neocenitelnou zbraní, dá se však, alespoň v prvním období, velmi nesnadno získat. Proti minometům je nejlepší ochranou zákop s nakrytím. Proti obklíčeným postavením je minomet vysoce účinnou zbraní, ale je-li situace opačná, to jest používá-li se ho proti obkličujícím, kteří mohou měnit své postavení, je jeho účinnost nižší, nemůže-li být palba hromadná. Dělostřelectvo není v boji proti partyzánům příliš důležité, neboť jeho palebná postavení musí být umístěna na pohodlně přístupných místech a dělostřelci nevidí své cíle, které jsou pohyblivé. Letectvo je prvořadou zbraní utlačovatelských ozbrojených sil, ale i jeho úderná síla je v tomto případě velice snížena, protože jeho jediným cílem mohou být jen maličké okopy, vybudované většinou na místech krytých proti pozorování. Letectvo může svrhovat trhavé nebo zápalné napalmové pumy, což všechno je spíše nepříjemné než opravdu nebezpečné. Krom toho přiblížíme-li se co nejvíc k nepřátelské obranné linii, je pak pro letectvo velmi těžké napadnout naše předsunuté jednotky. Když obkličujeme nepřátelský tábor, v němž jsou objekty ze dřeva či jiných hořlavých látek, a můžeme-li se přiblížit na krátkou vzdálenost, je opět velmi důležitou zbraní zápalná láhev, o níž jsme se už zmínili. Na větší vzdálenost je možno láhve naplněné zápalnou látkou a opatřené již zapálenou zápalnou šňůrou vystřelovat z brokovnic způsobem již dříve popsaným. Ze všech druhů min, jichž je možno použít, nejúčinnější, ale také technicky nejsložitější je mina odpalovaná na dálku. Ale i miny dotekové, miny se zápalnou šňůrou a zejména miny odpalované elektricky jsou velmi dobré a na horských cestách se z nich dá vybudovat takřka nepřekročitelný obranný pás před lidovými jednotkami. Dobrým obranným opatřením proti obrněným vozidlům jsou zamaskované protitankové příkopy na cestách, vykopané tak, aby tank snadno vjel do jámy, avšak ven aby se nemohl dostat, jak je naznačeno na obrázku. Protitankové pasti se dají před nepřítelem snadno zamaskovat, takže je neobjeví, zejména ne v noci, kdy si nemůže dovolit vyslat před tanky pěchotu. Jiným způsobem nepřátelského postupu v terénu ne zcela nepřístupném je doprava více či méně otevřenými nákladními automobily. Před proudy obvykle jede několik obrněných vozidel, za kterými následuje pěchota na nákladních automobilech. Podle síly partyzánské jednotky je možno buď proud obklíčit celý, nebo jej zdecimovat tím, že napadneme jeden z nákladních vozů a současně necháme pod zbytkem proudu vybuchovat miny. V takovém případě je nutno jednat bleskově, sebrat zbraně padlých nepřátel a odejít. Jestliže to okolnosti dovolují, můžeme, jak jsme již řekli, proud obklíčit úplně, přičemž se budeme řídit všeobecnými zásadami tohoto druhu boje. Při přepadech otevřených nákladních vozů je velmi důležitou zbraní brokovnice, jejíž účinnost je zde možno plně využít. Brokovnice s nábojnicemi plněnými sekaným olovem může pokrýt prostor deseti metrů, tedy celou délku nákladního automobilu, a jeden výstřel může několik mužů zabít a několik dalších poranit a vyvolat mezi nepřáteli chaos. Také granáty jsou pro tento případ skvělou zbraní, máme-li je k dispozici. Základním předpokladem všech těchto úkolů je moment překvapení, který je jedním z charakteristických a zásadních prvků partyzánské taktiky. Překvapivý musí být alespoň první výstřel. A ten nemůže překvapit, jestliže rolníci sídlící v místě , kde operujeme, vědí o přítomnosti povstaleckého vojska. A proto všechny přesuny předcházející útoku musí být prováděny v noci. Pouze lidé, jejichž mlčenlivost a oddanost byla již prokázána, smějí vědět o našich pohybech a být s námi ve spojení. K místu bojové operace je třeba jít s tlumoky plnými jídla, abychom na místě, kde chystáme léčku, vydrželi dva, tři, čtyři dny. Nikdy nemůžeme příliš věřit v mlčenlivost vesničanů,protože mají především pochopitelnou tendenci povědět někomu v rodině či někomu, komu důvěřují, co se dověděli , komentovat události. Za druhé bestialita, s jakou obyvatelstvo týrají nepřátelští vojáci, když utrpí porážku, rozsévá mezi lidmi hrůzu, a to může vést k tomu, že někdo, kdo si chce předem zachránit život, poví víc, než by měl, a prozradí i věci pro nepřítele důležité. Pro léčky je většinou nutno vybírat místa vzdálená alespoň den pochodu od obvyklého rozmístění partyzánské jednotky, jež nepřítel již víceméně zná. Podle způsobu palby v boji lze určit polohu bojujících stran: z jedné strany zuřivá silná palba vojáka pravidelné armády, který má dostatek střeliva a je také palbě zvyklý, a z druhé strany metodická, sporadická palba partyzána, který zná cenu každého náboje, rozhodne se ho použít vždy jen s dokonalým úmyslem pro hospodárnost a nevystřelí o jediný náboj víc, než je nutno. Přesto přese všechno není rozumné nechat nepřítele uniknout, nebo plně nevyužít nastražené léčky jen proto, abychom ušetřili střelivo. Je však nutno pokaždé předem propočítat, kolik munice můžeme v dané situaci vystřílet a řídit se tímto výpočtem. Munice je velkým problémem partyzánské války. Zbraně se opatří snadněji a jakmile je jednou partyzánská jednotka získá, již jí zůstanou, zatímco munice se vystřílí. Krom toho se obvykle zmocníme zbraně a jejího střeliva, ale nikdy nebo jen málokdy se zmocníme samotné munice. Každá zbraň, jíž se zmocníme, má nanejvýš plný zásobník, který stačí pro ni, nikoliv však pro další zbraně. Taktická zásada hospodárné palby je tedy základní taktickou zásadou partyzánské války. Partyzánský velitel, chce-li být dobrým velitelem, nesmí nikdy promeškat včasný odchod. Odchod musí být vždy rychlý a musí být proveden v pravý čas tak, aby umožnil zachránit všechnu výzbroj jednotky, tlumoky, munici, raněné, atp. Partyzán se při odchodu nesmí nikdy dát nepřítelem překvapit, natožpak obklíčit. A proto musí být cesta, po níž ustupujeme, střežena na všech místech, kudy by případně mohl nepřítel vyslat své jednotky s úkolem pokusit se o obklíčení. Je třeba mít síť spojek, abychom měli možnost rychle upozornit na nebezpečí obklíčení tu jednotku, k níž by se blížil nepřítel. V boji budeme mít i nebojující muže. Jejich úkolem bude sebrat zbraně padlých a raněných a zbraně odzbrojených nepřátel, budou mít na starosti zajatce , odnos raněných, předávání zpráv.
Žádné komentáře
 
P.A.T.